Komunistický režim


Srp a kladivo, symbol komunismu   Komunismus

Komunistický režim je totalitní politický režim států ovládaných komunistickými stranami. Poprvé ho trvaleji ustavili v roce 1917 v Rusku bolševici pod vedením Lenina. Strany, vycházející z leninismu, dodnes řídí Čínu a několik dalších států; v období 1948 až 1989 Komunistická strana Československa ovládala i tehdejší Československo. Některé názorové proudy, například trockisté, tvrdí, že režimy v Rusku od Stalina do Gorbačeva a režimy Východního bloku včetně Kuby, Severní Koreje a Číny neměly s myšlenkou komunismu nic společného, a nazývají je proto režimy stalinistickými.

Komunisty ovládané státy vždy propadaly politické despocii, ekonomické stagnaci a kulturnímu zaostávání. Pro prosazení své moci komunistické strany používají teroristické metody a podle nejvyšších odhadů se celosvětový počet jejich obětí může blížit až ke 100 milionům mrtvých.[1] Zákonem č. 198/1993 Sb. ze dne 9. července 1993 O protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu byl komunistický režim v Československu označen za protiprávní a zavrženíhodný[2]

Obsah

Dějiny

Prvním komunistickým státem se stalo 7. listopadu 1917 Rusko, kde bylo přijato marxistické učení diktatury proletariátu. Hlavním ideologem a vůdcem této země byl Vladimir Iljič Lenin, který se rychle zbavil opozice a omezil soukromé vlastnictví. Nahradil ho Novou hospodářskou politikou (NEP), jakožto uvolněné formy státního kapitalismu, kterou Stalin později zrušil, aby získal více peněz na materiální zajištění války se západními sousedy SSSR.

Míra osobní svobody v komunistickém modelu marxismu byla podřízena vyššímu cíli; budování nové společnosti, či obranu před nepřáteli, kteří se snaží rozvrátit nové socialistické a komunistické vztahy (často z různých důvodů) – za ty jsou považovány země s jiným společenským zřízením. Výsledkem komunistických vlád fungujících tímto způsobem bylo však utrpení desítek milionů lidí, pokles životní úrovně, zničení ekonomik těchto zemí, mnohdy i hladomory.

Přesto, že původ ideologie nacistické a komunistické je diametrálně odlišný, toto srovnávání ukazuje, jak se během desetiletí komunismus jako ideologie i forma vlády vyvíjel a v totalitních praktikách se určitým směrem nacismu přibližoval (například zřizování koncentračních táborů, existence politických vězňů apod).

V Československu vzniká samostatná KSČ v roce 1921. Již od počátku se všechny tyto strany řídily (snad s výjmkou německé KS s vlastním silným vedením a jugoslávské KS pod vedením Tita) pokyny a rozkazy z Moskvy řízené Komunistické internacionály. Po druhé světové válce zaznamenala komunistická idea nebývalé popularity, což zapříčinilo nástup těchto ultralevicových stran k moci.

Brzy se však ve svých praktikách přiblížily KSSS, s níž byly spřízněni. Svojí vládu vykonávaly prostřednictvím zastrašování a teroru, mnohdy docházelo i k porušování zákonů napsaných v duchu socialismu v jednotlivých zemích východního bloku. Po rozpadu Sovětského bloku vliv komunistických stran poklesl, avšak až na výjimky (například Slovensko) zůstávají zastoupeny v parlamentech.

Konec reálného komunismu

Propagandistický plakát z 30. let 20. století zobrazuje Stalina před obyvateli SSSR na Rudém náměstí, titulek dole hlásá Milovaný Stalin je štěstím lidu. Jedná se o dílo tzv. Socialistického realismu, oficiálního uměleckého směru komunistických zemí.

Na konci 80. let 20. století se státy, jejichž státní zřízení bylo založeno na ideji komunismu, dostaly do rozsáhlých krizí; stejně tak se nepodařilo převychovat občany komunistických států podle potřeb komunistické ideologie. Komunistické státy vlastně ani nebyly komunistické a samy se za ně neoznačovaly, většina z nich se považovala za tzv. „socialistické státy“. V těchto zemích však byla ideologie pouze využívána pro udržování nedemokratické, totalitní vlády, takže nakonec z původního plánu „budování nové společnosti“ muselo být realizováno jen velmi málo.

V konkurenci států s tržní ekonomikou tyto státy neobstály a nakonec se navrátily k více či méně demokratickým formám vlády založených na soukromém vlastnictví. Na začátku 21. století tak zbylo jen několik států, kde se podařilo udržet totalitní režim za cenu tvrdého útlaku a až na výjimky pokračující hospodářské stagnace. Příkladem je Vietnam, Kuba, pevninská Čína nebo Severní Korea. S výjimkou Severní Koreje byly tyto země v 90. letech vzhledem ke krizím nuceny systém reformovat; v jisté míře povolily západní investice a soukromé vlastnictví a díky tomu zažívají někdy i relativně velký hospodářský růst. Naproti tomu však zůstala cenzura a trest smrti například i pro názorové oponenty se stále v některých zemích běžně uplatňuje.

Postoj k náboženství

Komunistické státy (oficiálně socialistické) ve 20. století. Tmavě červenou je znázorněno komunisty ovládané území v roce 1922, světle červenou země „socialistického tábora“, oranžovou státy, kde se pokoušeli komunisté tuto formu vlády vytvořit, většinou neúspěšně

Vztah komunismu (ať již v sovětských zemích či lidově demokratických) k náboženství je vyloženě nepřátelský; z pohledu celé ideologie je opiem lidstva, protože dává lidem falešné uspokojení ze zjednodušeného výkladu světa a dává jim, z komunistického pohledu, sílu, kterou mohou dočasně překonávat třídní rozpory. Proto musí být náboženství odstraněno. V praxi to však vedlo téměř vždy k jeho plíživému nahrazení uctívání zasloužilých vůdců komunistických vlád, a to buď postupně, během několika desetiletí (ČSSR), nebo rychle (Albánie). Aplikace tohoto Marxova názoru se však v SSSR během Stalinovy vlády do jisté míry změnila. Původní myšlenku „Čím více svobody, tím méně bohů!“, obrátil Stalin svojí antikomunistickou interpretací v praxi: „Čím méně bohů, tím více svobody!“.

Ve všech komunistických režimech to v praxi vedlo k pronásledování věřících a zejména náboženských představitelů, nicméně postupně se ve většině z nich prosadila snaha o postupnou likvidaci, spojená se snahou podmanit si a postupně využít některé skupiny věřích k propagandistickým účelům. Náboženské a církevní společnosti, které se podřídily vedení komunistických stran v oblasti politiky a vnějších projevů, dostaly vhodné podmínky k činnosti (byť ani u nich se nepředpokládalo jejich zachování po konečném vítězství nového řádu). Naopak skupiny, které na to nebyly ochotny přistoupit, musely čelit krutým perzekucím. Jako nejnebezpečnější oponent byla ze strany komunistů hodnocena katolická církev, neboť její hlava a nejvyšší struktury sídlily mimo jejich dosah a podmanit si je nebylo možné; navíc církev sama v západních zemích nenásilnou formou komunismus ve východním bloku narušovala. To vyvolávalo snahy vytvořit na území komunistických států odštěpenecké národní církve, což se ovšem většinou nesetkalo s výraznějšími úspěchy (jediným úspěšným státem se v tomto ohledu stala Čína). Potlačovaným náboženstvím se stal také i islám, který byl rozšířen v Povolží a na jihu SSSR. Zde však komunistické snahy o ateizaci společnosti nepokročily tak daleko jako v křesťanském prostředí.

Dalším aspektem, do určité míry úspěšným, byla důsledná ateistická výchova na školách a v sociálních zařízeních pro mladistvé, která byla navíc jištěna cíleným vyřazováním věřících ze vzdělávacího procesu (řadě z nich bylo znemožněno vysokoškolské nebo i středoškolské studium, prakticky vyloučené pak bylo, aby se aktivní věřící stal učitelem). Výuka náboženství na školách byla omezena mnohými restrikcemi a její navštěvování, které se zaznamenávalo do posudků, většinou znamenalo automatické znemožnění studia na středních a vysokých školách.

Přístup komunistů k náboženství v rané fázi existence SSSR

Podle antikomunistů byl čistě nepřátelský: Stát se snažil církev potlačit. To však platilo zejména za Lenina, později byl vztah mnohem diferencovanější.

V roce 1922 zabral SSSR veškeré církevní cennosti na financování boje proti hladomoru. Zbylý církevní majetek byl sekvestrován. Mezi kněžími se našlo pár kolaborantů, kteří byli ochotni s bolševiky spolupracovat. Kněží Alexandr Vedenskij a Vladimír Krasnitskij zorganizovali Dočasnou vyšší církevní správu. Získala podporu mezi „bílými“ (ženatými) kněžími, jimž byl podle církevního práva zapovězen postup do úřadu biskupa. S pomocí „pracující inteligence“ (pokrokářů) byla nakonec ustanovena tzv. Živá církev (Живая церков).

Josif Vissarionovič Stalin byl vystudovaný pravoslavný kněz (nesložil pouze závěrečné zkoušky). Znal proto církev dobře zevnitř. Věděl, že církev není možné zničit, že ji však lze jako každou jinou byrokratickou strukturu přimět ke spolupráci. Církev není záležitost jednoho člověka, nýbrž společenství mnoha lidí. Živou církev zrušil a její příslušníky zařadil do oficiální ruské pravoslavné církve. Dne 8. listopadu 1943 byl partriarchou moskevským a vší Rusi zvolen Sergej (Sergius; původním jménem Ivan Nikolajevič Stragorodskij), dnes mnohými považovaný za symbol kolaborace a hereze sergianismu.


Oběti komunistických režimů

Odhady počtů lidí, kteří byli odsouzeni ve vykonstruovaných soudních procesech, či na základě nedemokratických zákonů, nebo dokonce i proti zákonům socialistickým – popravy, justiční vraždy, koncentrační tábory, genocida včetně záměrně vyvolaných hladomorů jdou na celém světě do milionů [zdroj?].

Přehled

Památník „Obětem násilí 1948–1989“ ve Valašských Klobukách
Československo: 6 000 až 10 000[3]
Sovětský svaz: 20 až 50 milionů
ostatní Evropa: 1 milion
Čína: 65 až 80 milionů
Afghánistán: 1,5 milionu
Kambodža: 2 miliony
Severní Korea: 2-3 miliony
Tibet: 1,2 miliony
Afrika: 1,7 milionu
Vietnam: 1 milion
Latinská Amerika: 150 000

Československo

Podrobnější informace naleznete v článku Komunistický režim v Československu.
Pomník obětem komunismu na pražském Újezdě s číselnými údaji o obětech

Během tohoto režimu byly statisíce lidí z politických důvodů uvězněny, internovány nebo umístěny do pracovních či koncentračních táborů či PTP a tisíce dalších se staly obětí justičních vražd nebo zemřely ve vězení či při pokusu o překonání železné opony.[4]

Čína

(zdroj: Devět komentářů k Čínské komunistické straně [1])
Období Kampaň KS Číny Počet mrtvých
1949–1953 Pozemková reforma
Kampaň na odstranění statkářů a kapitalistů
Tři antikampaně a Pět antikampaní
Potlačení náboženství		 5 milionů
1957–1961 Velký skok vpřed
Velký hladomor
Protipravičácké hnutí		 30–40 milionů
1966–1976 Velká kulturní revoluce 8 milionů
1989 masakr na Tchien-an-menském náměstí v Pekingu, potlačení protestů studentů 3 000
1999–nyní pronásledování hnutí Falun Gong přes 10 000
(odhad)

Tibet

(zdroj: Potala – Nadační fond pro Tibet [2])

Okupace Tibetu Komunistickou stranou Číny (od 1950):

  • 1950 – Čínská lidová osvobozenecká armáda o síle 40 000 mužů zaútočila na hlavní město východního Tibetu. O dva dny později porazila osmitisícovou tibetskou armádu.
  • 1959 – Ve Lhase vypuklo povstání, které Čína potlačila za cenu 87 000 mrtvých Tibeťanů. Dalajlama opustil Tibet. Přibližně 80 000 Tibeťanů uprchlo z Tibetu, aby se připojili k dalajlamovi v indickém exilu.
  • 1962 – 97 procent klášterů v „Tibetské autonomní oblasti" (TAO) a 98–99 procent klášterů v tibetských oblastech mimo TAO je nyní buď vylidněno nebo v troskách. Z 6259 klášterů v Tibetu ušlo zkáze pouze osm.
  • 1966 – Maova Kulturní revoluce rozpoutává v Tibetu další vlnu zabíjení a ničení. V důsledku čínské invaze a okupace zahynulo 1,2 milionu Tibeťanů.
  • 1996 – Čína v Tibetu zahajuje kampaně Tvrdý úder, Vlastenecká převýchova a Duchovní civilizace. Jejich cílem je přimět Tibeťany aby se zřekli své víry v dalajlamu. Nejvíce postiženy byly kláštery.

Praxe komunistických režimů

Politiky

Dějiny komunistických režimů zaznamenaly mnoho různých důrazů, stylů vládnutí a kampaní. V samotném SSSR například počáteční válečný komunismus následovala uvolněnější Nová ekonomická politika, tu stalinský plán industrializace a kolektivizace a léta extenzivního rozvoje nakonec Gorbačovova perestrojka. Existuje však soubor politik a opatření, který je společný většině komunistických režimů a vychází obvykle přímo ze spisů Marxe, Engelse a Lenina. Jednotlivé komunisty řízené státy se sice často podstatně liší v míře a způsobu jejich uplatňování, přesto obvykle tato opatření směřující k ochraně dosažené moci a vybudování beztřídní společnosti tak či onak realizují:

  • Zestátnění ekonomiky, zejména klíčových podniků průmyslu, dopravy a finančnictví. Výjimkou bývá kolektivní vlastnictví zejména rolnických družstev, jejichž vznik je často vynucován (kolektivizace). K opatřením proti vykořisťování patří rovněž vysoce progresivní daňová zátěž a značná nivelizace příjmů.
  • Centrální řízení všech aspektů ekonomiky. Protože státní monopol a omezení trhu neumožňuje přímé působení tržních sil, musí být všechny aspekty ekonomiky (ceny, investice, struktura a objem výroby) určovány direktivně shora. Od Stalinových dob se obvykle v pětiletém cyklu vyhlašovaly centrální plány celého hospodářství. V tomto plánování se typicky kladl důraz na těžký průmysl a potřeby armády.
  • Všeobecná pracovní povinnost. Lidské zdroje jsou stejně jako všechny ostatní výrobní faktory řízeny centrálně a dbá se na to, aby byly maximálně využívány. Vyhýbat se práci se považuje za trestný čin (příživnictví).
  • Sociální opatření, především státem financované školství, zdravotnictví a povinný penzijní systém. Komunistické režimy obvykle centrálně zabezpečují i dodávky potravin a jiného základního zboží.
  • Emancipační opatření, zejména zrušení stavovských privilegií a nastolení rovnosti pohlaví před zákonem. Typicky, třebaže nikoli bez výjimek, sem patří i usnadnění rozvodů a právo na interrupce. (Radikální sexuální revoluce, již prosazovali někteří raní komunisté, je ovšem potlačena.) Národnostní politika komunistických stran si obvykle v duchu centralismu klade za cíl spíše asimilaci než rovnoprávnost menšin, etnická privilegia v užším smyslu však rovněž bývají formálně odstraňována, jakkoli v praxi mohou přetrvávat.
  • Monopolizace politické moci komunistickou stranou (tzv. vedoucí úloha strany), vedoucí ke zrušení či podstatnému omezení demokratické politické soutěže. Vnější rysy zastupitelské demokracie, tj. volby a parlament, sice bývají zachovány, ale není možno volit jiné kandidáty než schválené komunistickou stranou. Stranou řízený výběr kádrů, tzv. nomenklatura, rovněž zaručuje, že žádné vyšší pozice v politice, ekonomice a ozbrojených silách nebudou obsazeny lidmi bez stranického schválení. Často navíc dochází ke zdvojování funkcí, kdy vedle odborného řídícího pracovníka existuje jeho politický „dvojník“ z paralelní stranické struktury, například velitel vojenské jednotky – politruk anebo ředitel závodu – předseda závodní organizace komunistické strany.
  • Ideologická kontrola a indoktrinace zahrnující mimo jiné přísnou cenzuru a vůbec podstatné omezení svobody projevu a shromažďování, předepsané osnovy škol všech stupňů zahrnující povinnou výuku marxismu, boj proti náboženství a jiným ideovým protivníkům včetně příznivců „nepravověrných“ směrů marxismu.
  • Státní terorismus, tedy státem organizovaný teror a fyzická likvidace skutečných nebo předpokládaných protivníků. Důležitou roli mají speciální oddíly tajné policie, které mohou řídit rozsáhlou síť „převýchovných táborů“ („Gulag“) a věznic. Odhaduje se, že počet obětí komunismu je celosvětově kolem 100 milionů mrtvých.[5]

Komunismus – ideální společnost i reálná politika – se stal tématem mnoha významných vědeckých a uměleckých děl. Téma bylo živé zejména v době mezi ruskou revolucí roku 1917 a šedesátými léty 20. století.

Reflexe v umění

Kromě Stalinem a Ždanovem na dogma povýšeného „socialistického realismu“, tedy rutinního oficiálního umění, vznikala zejména v prvních dekádách Sovětského Svazu i komunisticky angažovaná díla, jež obstála ve zkoušce času pro svou uměleckou hodnotu. Patří sem například filmy Sergeje Ejzenštejna, grafiky El Lisického, Šolochovův román Tichý Don, básně Vladimira Majakovského, povídky Isaaka Babela nebo režijní experimenty Vsevoloda Mejercholda. Že oba posledně jmenovaní skončili stejně jako mnoho jiných tvůrců před popravčí četou, výmluvně svědčí o podmínkách, v nichž sovětské umění vznikalo.

Ještě širší je okruh významných umělců, kteří se komunismem inspirovali, aniž by mu svým dílem sloužili. Prózy jako Doktor Živago Borise Pasternaka, 1984 George Orwella, Jeden den Ivana Děnisoviče a Souostroví Gulag Alexandra Solženicyna nebo Nesnesitelná lehkost bytí Milana Kundery jsou víc než pouhou reflexí jednoho politického režimu. Mimo oblast prózy jsou známé například divadelní hry Václava Havla, tvorba písničkářů Vladimira Vysockého a Karla Kryla, ale třeba i industriální hudba skupiny Laibach.

Téma komunismu zpracovala i nesčetná díla populárního umění od dětského příběhu Neználek ve Slunečním městě Nikolaje Nosova až po bondovky Iana Fleminga.

Totalitní dědictví komunismu a Rada Evropy

Česká kritika komunismu

Čína

Anglicky psané stránky

Reference

  1. ↑ Černá kniha komunismu udává 94 miliónů mrtvých, přičemž ovšem nezahrnuje posledních 10 let, kdy komunistické režimy panují a likvidují své oponenty v Severní Koreji a Číně a komunistické bojůvky dál válčí v Latinské Americe.
  2. ↑ Zákon č. 198/1993 Sb. ze dne 9. července 1993 o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu
  3. ↑ Údaje o počtech obětí komunismu v Československu na stránkách ÚDV zpracované Prokopem Tomkem, stav stránek k 12. březnu 2007. Čísla platí za předpokladu, že v počtu nejsou uvedeny tisíce lidí odvlečených v roce 1945 NKVD do Sovětského svazu.
  4. ↑ Údaje o počtech obětí komunismu v Československu na stránkách ÚDV zpracované Prokopem Tomkem, stav stránek k 12. březnu 2007
  5. ↑ Černá kniha komunismu
sex





stock | retire | vm
Why are we here?
All text is available under the terms of the GNU Free Documentation License
This page is cache of Wikipedia. History